Četba cizího deníku může být docela napínavá

PhDr. Miloš Říha, 2005

Slušný člověk má takový divný pocit, když listuje cizím deníkem. Výjimkou je samozřejmě lodní deník, pokladní deník nebo deník nějaké známé osobnosti. V takovém případě byl deník, zaznamenávající pěkně den po dni všechny významné události či pokladní případy, psán hlavně pro cizí čtenáře. Ti si mají četbou deníku učinit dost přesný obrázek toho, co si autor deníku přál, aby se o něm dozvěděli. Pro bedlivého čtenáře či zkušeného finančního kontrolora však ani tu nebývá problém odhalit i další skutečnosti jaksi četbou „mezi řádky“. Nepozorný autor deníku totiž na sebe občas prozradí i to, co by nikdy nikomu sdělit nechtěl.

Úplně jiným případem je ale intimní deník mladé dívky nebo ženy, jak ho známe z románů či z historických filmů. Víceméně soustavné každodenní zápisy nejsou zpravidla určené pro cizí oči. Obsahují často velmi důvěrná svědectví o své autorce. Deník byl ostatně po celý den dobře ukryt v nějaké osvědčené skrýši. Teprve večer byl odtud diskrétně vyloven a obohacen o další záznam. Málokdy se v takovémto dílku dočtete cokoliv rozumného o konkrétní události, kterou hledáte. Dívka či žena svěřovala svému deníčku především dojmy a pocity své rozpolcené duše. Průběh událostí si sama pro sebe nemusela nijak přesně zaznamenávat, poněvadž předpokládala, že si je i po letech bude dobře pamatovat. Proto jí mnohdy stačilo jen pár poznámek a duševních výlevů, které zase pro nezasvěceného čtenáře zůstaly zahalené tajemstvím. Snad jen v kombinaci s dopisy a s dalšími dokumenty si pak badatel či soukromý detektiv dokáže záznamy v deníku dát do dobových souvislostí a rekonstruovat konkrétní příběhy.

Také na zámku Kynžvart dostávají některé příběhy své zřetelnější obrysy jen díky dochovaných deníkům. Z těch veřejných deníků jsou určitě nejzajímavější stránky lodního deníku rakouské fregaty „Novara“, která podnikla v letech 1857-1859 svou slavnou expedici kolem světa. Jsou tu ale i deníky původně velmi neveřejné. V roce 1826 si tehdy čtrnáctiletá dcera kancléře Metternicha Leontýna (1811-1861) začala psát svůj intimní dívčí deníček. Psala si ho čtyři roky, až do tragické smrti svého bratra Viktora. Pak náhle zápisy v deníku ustaly a Leontýna ho zřejmě ve víru událostí zapomněla v tajné zásuvce jednoho psacího stolu. Teprve po více než století našla deník docela náhodou mladá a zvědavá manželka posledního knížete, kněžna Tatiana von Metternich. Intimní deník Leontýny pak uveřejnila v roce 1990, spolu s dalšími nepublikovanými dopisy kancléře Clemense, Leontýny a Viktora. V roce 1836 se Leontýně, provdané za uherského hraběte Moritze Sándora, narodila dcera Pauline. Ta se ve dvaceti letech provdala za svého strýce, knížete Richarda von Metternich. Spolu s ním zažila spoustu inspirativních setkání s mnoha zajímavými lidmi. Po své matce zřejmě zdědila i sklon k zaznamenávání nevšedních událostí a bohaté zážitky i ona svěřovala svému deníku. Po mnoha letech ho sama připravila k vydání v Paříži a ve Vídni (1921-1922).


Největším překvapením byl však nález unikátního deníku nemanželské dcery slavného spisovatele Alexandra Dumase staršího (1802-1870) na zámku Kynžvart. S autorkou deníku bylo dlouho spojeno mnoho tajemství. Marie-Alexandrine Dumas se narodila roku 1831 herečce Belle Kreilssamner. Deník věnovala na rozloučenou rakouskému velvyslanci knížeti Richardovi von Metternich. Když v roce 1864 vystavovala v Paříži svůj slavný obraz „Litanie k Ježíši a k Panně Marii“, nemohli se návštěvníci výstavy ani kritici shodnout v tom, co chtěla autorka množstvím skrytých symbolů a alegorických náznaků vyjádřit. V pařížských salónech se hovořilo o talentované malířce a spisovatelce, o jejím umění i o jejím láskyplném vzplanutí k rakouskému velvyslanci. Ve svém románu „Paní Benoit“ i na stránkách deníku užívá autorka pro sebe krycí jméno Maryam a knížete Richarda nazývá Rosenbergem. Na rozloučenou roku 1870 svému hrdinovi věnovala nejen intimní rukopis, ale i pětimetrový obraz z pařížské výstavy, mnoho svých kreseb a desítky památek na svého slavnějšího otce - autora Tří mušketýrů. Alexander Dumas kdysi sám prohlásil, že nejvíc dokáže člověka zkompromitovat jeho dopis v nesprávných rukou. Věděl, o čem mluví.

 

zpět na ve znamení kuriozit I.