Zámecký park vznikl při empirové přestavbě zámku za spolupráce architekta Petra Nobileho s vídeňským dvorním  zahradníkem Riedlem, který postavil základ parku především promyšlenou probírkou z původních porostů s doplněním novými výsadbami z dřevin domácích. Kompozičně byl park založen na dvou osách, tvořených třemi velkoryse pojatými průhledy od zámku podél potoka vytékajícího z Panského rybníka a potoka kynžvartského. Kolem cesty z Kynžvartu, hlavní cesty parkem a kolem příčné severojižní cesty ("Slavičí alej") byly v této době vysázeny aleje.

Kníže Metternich dostával během své kariéry mnoho diplomatických darů, mezi nimiž se nalézala také semena exotických rostlin. Podle nepotvrzené legendy dostal také semena bolševníku z Kavkazu, která se pak rozšířila nejen do zámeckého parku.

Slohově jednotné se zámkem a současně s ním přestavěné a postavené jsou i další objekty areálu – hospodářský dvůr, který tvoří protiváhu zámecké budově, budova zahradnictví se skleníkem, pivovar a lesovna pod zámkem. Mlýn je slohově nevýrazná budova, jejíž hodnota spočívá především v příznivých proporcích stavebních hmot.

Jižní závěr parku tvořil v této fázi hřbet nad pivovarem, na němž byla postavena empírová čajovna. V severozápadním cípu byl v roce 1835 postaven obelisk (viz Muzeum příběhů Narodil se nový císař) na paměť císařů, jimž Metternich sloužil (František I. a Ferdinand V.). Obelisk přes své monumentální rozměry není začleněn do dálkových pohledů a s úpravou okolí představuje vlastní prostorový celek. Pozoruhodností je technicky vytříbená Lesní kaple gotizujících tvarů na balvanitém vrchu nad zámkem i šindelem krytá chaloupka kovárny na východním kraji parku, jež prý byla dříve vězením.

K osobitému vybavení parku patří litinové výrobky Metternichových železáren – fontána na nádvoří, socha Diany pod zámkem, přenosné lavičky i technické objekty - vyhlídkový pavilón u Lesní kaple, mříž uzavírající čestný dvůr, zábradlí mostků apod.

V druhé fázi (poslední třetina 19. stol.) byl park podstatně rozšířen. Na severní straně směrem ke Kynžvartu a na jižní straně až ke třem rybníčkům zhruba do dnešního rozsahu. Charakteristické pro tuto fázi je hromadné vysazování exotů a kultivarů, zvláště konifer a vytvoření porostního neprůhledného pláště kolem parku, do té doby plynule spojeného s okolní krajinou.

Třetí fáze, od počátku 20. století, představuje degeneraci parku. Pozornost se soustřeďuje na nevkusné ornamentální a skupinové výsadby a aranžmá květin a skleníkových rostlin u zámku, zatímco velkoryse pojaté průhledy a louky jsou tříštěny lesíky a skupinami stromů, část parku přímo ničena jejich zalesňováním. Světlým obdobím v této fázi je působení zahradníka Františka Charváta, který se snaží bránit zalesňovacím tendencím a vnáší do parku nový prvek - stále zelené křoviny, zvl. rododendrony a trvalky.

Po II. světové válce pokračuje devastace spontánními nálety plevelných stromů a keřů, pod nimiž v nánosu humusu zarůstají i cesty a vzácné druhy dřevin jsou postupně ničeny.

Od doby kdy převzal park i zámek do správy Státní památkový ústav v Plzni, je snaha po očistění a doslova záchraně parku, která spočívá především v rozsáhlém kácení nevhodných výsadeb a náletových porostů. Po základních probírkách a následném průzkumu bude zpracována koncepce pro obnovu parku s programovanými prohlídkovými okruhy, určením rekonstrukce sítě cest, druhy nových výsadeb apod.

zpět na informace o zámeckém parku