Málokoho by napadlo, kolik legrace lze užít při čtení starých muzejních katalogů a zažloutlých archivních dokumentů. Chvíli to sice vždycky trvá, než se začtete do úhledného rukopisu, psaného německým kurentem, ale pak se dozvíte tolik zajímavých věcí, že to stojí za to. Dokonce se přitom i pobavíte. Zámecký kustod kynžvartského zámeckého muzea si musel i před 150 lety při správě muzejních sbírek poradit, když mu vrchnost přivezla z Vídně krabici plnou vzácností a k nim dostal informace pouze velmi kusé nebo žádné. V katalogu se pak objevuje zápis: "Tento muzeální předmět mi předala Jeho Jasnost osobně v roce 1847 bez dalších podrobností". Po svém předchůdci převzal nový správce sbírky v roce 1843 a do katalogu musel opět často zapsat: "Ani o této fajfce není v soupise mého předchůdce vůbec žádná zmínka". Není divu, že to dovedl o pár stránek dál samotném knížeti elegantně vrátit: "Malá kovová naslouchací trubička v přírodně žluté kožené etuji. Jeho Jasnost ji používala bez kýženého úspěchu". Ať se budoucí čtenář těchto řádků dozví, že mocný kancléř Metternich, který dirigoval celou Evropu, byl silně nedoslýchavý! Prvního zámeckého kustoda Karla Hussa zase podrobil zdrcující kritice za to, že kdysi ze zvědavosti rozbalil jednu z obou staroegyptských mumií a že si ve svém katalogu také dokázal vymýšlet.

Po roce 1945 bylo třeba provést novou evidenci konfiskovaného majetku a tak došlo nakonec i na sbírky kabinetu kuriozit. Od 26. srpna do 30. září 1953 pořídila komise Státní památkové správy první soupis 14.098 položek sbírkového fondu na 861 stranách evidenčních knih. Určitě přitom nebyl čas luštit staré rukopisné soupisy a tak se komise odborníků musela často spolehnout na své vlastní odborné určení jednoho každého exponátu. Došlo přitom k docela půvabným omylům. Tak například páru čínských ohřívadel uší, což jsou takové dva malé ploché "futrály" na uši z teplé kožešinky, se dostalo v roce 1953 odborného popisu: "dvě pudřenky černé, kožešinové, s vyšívanými bílými květy". Obě kuriózní ohřívadla uší přivezl kdysi Metternichovi z Číny anglický legační rada K. of Milbank, aniž přitom ovšem tušil, jaké za sto let způsobí nesnáze odborníkům na památky. Často se také stalo, že se nějaký předmět v průběhu času rozdělil na několik částí. Když se to například přihodilo turecké tabákové dýmce z 18. století, dostala v roce 1953 své samostatné inventární číslo s odborným popisem jen hliněná hlavička čibuku a docela jiné číslo pak dlouhý dvoumetrový troubel dýmky z višňového dřeva. S jeho určením si už ale odborníci nevěděli rady a tak ho nakonec popsali jako "hůl". Není divu, že po dalším odborném zpracování v roce 1980 už získal exponát označení "hůl obřadnická". A bylo to. Až docela nedávno, když se podařilo přeložit všechny staré katalogy a porovnat je s těmi pozdějšími, našel přejmenovaný troubel čibuku svou ztracenou hliněnou hlavičku.

Porovnáním všech historických evidenci se podařilo objevit i některé další velmi kuriózní záměny exponátů. V roce 1980 nejmenovaný promovaný historik docela správně popsal jednotlivé součásti oděvu samuraje a tento vzácný soubor (na zámku jsou dva!) byl ztotožněn se zápisem "brnění na celou postavu z černého kovu" ve zmíněné evidenci z roku 1953. Snad to někomu přišlo i trochu hloupé, ale prošlo to. Jenomže toto brnění bylo o celých sto let dříve zapsáno pečlivým kustodem jako brnění, které prý údajně patřilo hraběti Metternich-Winneburg v roce 1683. Ten by asi chudák způsobil docela velký rozruch, kdyby se v bitvě proti Turkům před obleženou Vídní zjevil v bojovém oděvu japonského samuraje. Na to by asi Turci dodnes vzpomínali s hrůzou. Důvod tohoto omylu byl ovšem docela prozaický. Došlo k záměně hraběcího brnění, které si v roce 1961 ze zámku vypůjčilo jedno muzeum, za bojový oděv samuraje neznámého původu. I proto je dnes nutné umět číst také staré archivní dokumenty, vracet věcem jejich starý řád a pořádek a napravovat omyly minulosti. Asi by to měla být i naše povinnost.

zpět na ve znamení kuriozit I.