Provoz golfového hřiště na zámku Kynžvart byl ukončen.
Zapomětlivý karbaník
PhDr. Miloš Říha, 2004
V roce 1858 byl v Mariánských Lázních na léčení jistý pan Pargfrider. Jako většina ostatních lázeňských hostů, i on navštívil nedaleký zámek Kynžvart a jeho zámecký kabinet kuriozit. Tehdy měli ještě mnozí návštěvníci takový dobrý zvyk, že při své návštěvě obohatili zámecké muzeum nějakou další kuriozitou. Pan Pargfrider muzeu věnoval tarokové karty rakouského polního maršála, hraběte Jana Josefa Václava Radeckého.
Populárního rakouského vojevůdce nám dnes připomíná asi nejvíc slavný Radeckého pochod Johanna Strausse staršího. Zejména v letech 1831-1857 byl skutečnou osobností. Mohl se pochlubit 72 služebními lety v armádě, 46 evropskými vojenskými řády a medailemi za věrnou službu Rakousku. V roce 1831 převzal vrchní velení rakouských jednotek v Itálii, čítajících 109 tisíc mužů. Vydal podrobné vojenské instrukce a technické instrukce pro vedení polních manévrů a podílel se na mnoha vojenských reformách. U Custosy a Novary zvítězil i nad sardinským králem a 28. března 1849 se svými jednotkami slavně vstoupil do Milána. Určitě se přitom hrál i pochod Radeckého - "padadam-padadam-padadam-pam-pam...".
Jak se mohlo stát, že nějaký pan Pargfrider získal tarokové karty takové významné osobnosti? Karty jsou to opravdu velmi pěkné. Na 54 listech jsou historické výjevy a scény ze slavné císařské minulosti. Takové karty se přece jen tak neztrácejí. Záhadu vysvětlil hned v roce 1858 ve svém rukopisném katalogu správce zámeckých sbírek profesor Paul Rath. Polní maršál prý hrál taroky velmi rád a hodně často. Jeho spoluhráči si je ale potom také stejně často brali na památku. Sám zámecký kustod uvádí, že existují i mnohé další podobné suvenýry. Dva má prý v držení prelát tepelského kláštera, třetí vlastnil malíř Stark a čtvrtý dokonce on sám. Polní maršál Radecký tedy musel být buď velmi zapomnětlivý, nebo hodně velkorysý ke svým spoluhráčům. Pokud existovaly v roce 1858 jen na Mariánskolázeňsku čtyři balíčky jeho karet, kolik jich asi muselo být po celém mocnářství?
Rozhodně byl ale maršál Radecký vášnivý karbaník. Karetní hra byla zřejmě vždycky oblíbenou zábavou vojáků i důstojníků. Ono se určitě stále nebojovalo ani necvičilo a tak dlouhé čekání bylo asi i tehdy tou nejčastější činností vojáků. Kdo byl někdy na vojně, tak mně to potvrdí. Vojáci pleskali kartami o stůl, nebo o kus něčeho rovného prakticky kdekoli. Karty byly přitom často velmi krásně zdobené.
Hrály se taroky i tehdy velmi módní whist. Tato karetní hra s 52 listy byla vlastně historickým předchůdcem bridže. Populární byla zejména od doby Vídeňského kongresu 1814-1815. Whist hrál i kancléř Metternich. Často tuto hru hrával s ruským vyslancem, knížetem Dimitrijem Pavlovičem Tatiščevem. Už v jednom z minulých příběhů jsme si vyprávěli, jak později ruský kníže oslepl a Metternich pro něho nechal vyrobit jakýsi hrací stroj - pomůcku, se kterou mohl kníže Tatiščev za pomoci svého komorníka hrát oblíbený whist dál. I tento unikátní hrací stroj je v kynžvartských sbírkách.
V kynžvartském zámeckém muzeu byl balíček karet na whist, zdobený barevnými rytinami s motivy z krymského tažení v roce 1854. Scény z bitev a obrázky důstojníků byly jistě tím správným motivem k výzdobě. Tyto karty, stejně jako poslední balíček karet na whist s motivy krajiny v Porýní, se nám ale už bohužel nedochovaly. Někdy mezi lety 1964 až 1974 je někdo prostě ukradl. Inu - někdo je kdysi před mnoha lety do muzea přinesl, jiný je zase ukradl. Snad se v budoucnu dostanou do rukou poctivého člověka, který je zase do muzea vrátí. Svůj příběh už ale ztratily. Třeba takový o zapomětlivém karbaníkovi.