Kynžvartský kočár Jeho Jasnosti knížete Metternicha

PhDr. Miloš Říha, 2004

Je až překvapivé, kolik návštěvníků kynžvartského zámku se ptá na Metternichův kočár. Ti starší si ještě pamatují, že do roku 1976 stával v zámeckém průjezdu. Elegantní a pohodlný kočár dostal ministr zahraničí a pozdější rakouský státní kancléř Clemens W. Lothar von Metternich - Winneburg zároveň s titulem dědičného knížete koncem října 1813 ke své osobní reprezentaci od samotného rakouského císaře Františka I.


Kočár jako dopravní prostředek má ostatně svou zajímavou historii. Když pomineme starověké bojové vozy antických válečníků, objevil se první osobní vůz tažený koňmi poprvé někdy okolo roku 1500. Už o čtvrtstoletí později byla v Miláně zavedena první městská kočárová služba. Tehdy ještě bylo v Paříži řízení vozu na ulicích zakázáno a tak musel kočí vést koně rukou a pěkně pěšky. V Anglii byl první kočár postaven v roce 1555 a bezvadně fungující anglický parlament hned také stanovil šířku vozu na 240 cm. V roce 1599 byla v Anglii zavedena pravidelná doprava, od roku 1605 jezdily v Londýně drožky (tzv. "Hackney Hell Carts") a od roku 1610 už fungovaly první anglické poštovní kočáry. Ve Francii byla zavedena státní kočárová služba od roku 1664, když už dva roky předtím zahájil Blaise Pascal v Paříži koňskou autobusovou službu.

U nás v Rakousku se začalo s výstavbou dopravní sítě teprve v 18. století. Nejdůležitější zemské cesty nechal zřídit císař Karel VI. Také císařovna Marie Terezie a později císař Josef II. věnovali výstavbě silnic velkou pozornost. Začal pravidelný provoz státní pošty. Ta tehdy sloužila jak přepravě zásilek, tak i osobní dopravě. Kočáry cestovaly na delší vzdálenosti průměrnou rychlostí 5,5 km/hod., takže například cesta z Paříže do Frankfurtu trvala celých pět dní. Jednotlivé úseky cesty byly vymezeny stanicemi k výměně koní. Unavení cestující se ubytovali, dali se po úmorné cestě trochu dohromady a ráno zase pokračovali dál.

Postupně se také zlepšovalo pohodlí cestujících. Ocelové pérování kočárů se používalo od roku 1670. Teprve od roku 1690 měly kočáry brzdící zarážky, takže bylo možné pohodlněji brzdit z kopce či rychleji zastavit. Jednodušší a tvrdší esovité pérování, používané ještě koncem 18. století, bylo od roku 1804 postupně nahrazováno pérováním eliptickým a listová péra umožnila pohodlnější jízdu s méně modřinami. Takové pérování už měl také kočár Jeho Jasnosti knížete Metternicha. Už zdaleka mohl každý poznat, že je to kočár knížecí, a to podle dvou párů běloušů; na tři páry bílých koní měli právo příslušníci habsburské panovnické rodiny a na čtyřspřeží bílých koní pouze sám císař. Kočár to byl velmi luxusní. Pohodlné pérování kabiny zajistilo pohodlí cestujícím i na dlouhých cestách napříč monarchií, elegantní výrazná žlutočerná barva s velkými knížecími erby na obou dveřích poutala pozornost a budila patřičnou závist při projížďkách ulicemi Vídně. Měkká kabinka, čalouněná žlutým atlasem, byla opatřená diskrétními hedvábnými roletami, aby před očima zvědavců zůstala utajená totožnost případné kancléřovy spolucestující. Kočí přitom seděl na vysokém černém kozlíku, zdobeném plastickými stříbrnými erby a dva lokajové při jízdě stáli na stupátku vzadu za kočárem.

Také rychlost vozu se na kvalitních cestách výrazně zrychlila. V roce 1820 už byla cesta kočárem dokonce rychlejší než jízda na koni. Poštovní dostavníky dosahovaly průměrné rychlosti 10 km/hod., takže od 7 hod. ráno do 8 hod. večer ujel kočár asi 130-140 km. Vzdálenost z Vídně do Kynžvartu tak knížeti trvala tři až čtyři dny. Poštovním dostavníkem by tato cesta stála okolo 11 zlatých konvenční měny (obvykle 3 zlaté a 20 krejcarů denně), tedy našich asi 4.500 Kč. To si nemohl dovolit každý, nemluvě už o tom, že i k cestě do Prahy potřeboval cestující pas. Přesto provoz na cestách i ve městech postupně houstl a docházelo i k prvním dopravním nehodám. Kočí v Paříži potřebovali už od roku 1867 řidičský průkaz.

Ještě v době kancléře Metternicha se objevily první pokusy o alternativní pohon kočárů. Mezi ty nejkurióznější patřil například lehký kočár (tzv. "char-volant"), který v roce 1826 v Anglii sestrojil George Pocock. Kočár s pěti pasažéry byl tažen drakem a poháněn větrem tak uháněl anglickou krajinou úctyhodnou rychlostí až 30 km/hod. Směr a tedy i cíl cesty však stanovil vítr a nikoliv cestující, což bylo pro kancléře zjevně nepoužitelné.

Už několik let je kočár opět středem pozornosti návštěvníků kynžvartského zámku. V červenci roku 2003 ho při své zatím poslední návštěvě zámku znovu obdivovala také kněžna Tatiana von Metternich, rozená Wassilčikov(na fotografii).

 

zpět na o metterniších