S čím si hrál Napoleon

PhDr. Miloš Říha, 2004

Je to ale šikovná věcička ten Internet! Jednou v noci se na monitoru počítače daleko za mořem, až v kalifornském Beverly Hills, sešlo v jednu chvíli několik nanejvýš zajímavých údajů: Holandská badatelka sděluje, že našla (také na Internetu) ve vídeňském archivu informaci o návštěvě jednoho diplomata ve Vídni. Přivezl tehdy do Vídně jako kuriozitu pantofle, živou opici a čínský tangram - takovou skládací hru, kterou si prý někdejší císař Napoleon ve svém doživotním exilu na ostrově sv. Heleny krátil dlouhou chvíli. V té době byl ve Vídni tou snad nejdůležitější osobou rakouský státní kancléř Clemens kníže von Metternich. A právě Metternichův kabinet kuriozit byl po mnoha letech opět zpřístupněn na zámku Kynžvart kdesi v Čechách.

Důsledný americký badatel a sběratel okamžitě telefonuje do Norimberka - ten je přece také v Evropě. To by byl objev: najít po téměř 180 letech čínskou hru, kterou hrál "sám se sebou" samotný Napoleon! Stačí jen stručná informace, že Kynžvart není od Norimberka ani příliš daleko (jen 200 km) a už příštím letadlem přilétá pan Jerry Slocum do Norimberka a odtud s autem z půjčovny spěchá rovnou na Kynžvart.

Seděli jsme pak spolu dlouho v kanceláři kynžvartského zámku a on mi velmi podrobně vysvětloval, jak vlastně čínský tangram vypadá. Je to důmyslná sedmidílní skládačka - tak ostatně můžeme také přeložit starý čínský název: "ch'i ch'iao ťu" pro tuto hru, známou už ve starověké Číně. Čtverec z papíru, kartonu nebo dřeva je rozdělen na sedm dílů: pět trojúhelníků ve třech velikostech, jeden čtverec a jeden kosodélník. Přikládáním jednotlivých dílů hlavolamu k sobě tak, aby nám žádný díl nezbyl, můžeme vytvářet všelijaké tvary, které mohou připomínat jednou třeba nějakého ptáka, jindy strom, člověka nebo zvíře. Cvičí to fantazii a trpělivost. Nu a protože těch možných kombinací je opravdu obrovské množství, tráví osamělý hráč čas hledáním a nacházením stále nových a nových překvapivých variant. Tangram tak patří do rodiny takzvaných her trpělivostních a můj host je prý vlastníkem největší sbírky trpělivostních her na světě (na dvacet tisíc exemplářů) a zároveň také majitelem soukromého muzea těchto her v Beverly Hills - The Slocum Puzzle Foundation. Odtud tedy pramení jeho eminentní zájem Napoleonův tangram najít. I když vůbec nedoufá v možnost, že by od nás případně tento skvost mohl koupit, pouhé nalezení vzácné hry by prý pro světové odborníky z jeho oboru bylo něčím takovým, jak kdyby filatelista našel novou zcela neznámou variantu "modrého mauritia"! Kdybychom tangram ovšem chtěli prodat, tak by ho samozřejmě koupil za každou cenu.

Také mě pochopitelně zaujalo toto pátrání (o prodeji by pochopitelně nebyla nikdy řeč), to ale mohlo být velmi zdlouhavé a s nejistým výsledkem. Svému hostu jsem tedy mohl jenom slíbit, že ho budu o postupu pátrání a případném výsledku informovat a po několika hodinách jsme se rozloučili. On zase odletěl za moře a já se zavrtal do starých muzejních katalogů a inventářů.

Potíž byla v tom, že informacím z roku 1821 chyběly jakékoliv bližší údaje o tvaru, velikosti, barvě, počtu a tak dále - zkrátka cokoliv, čeho by se mohl dnešní správce Metternichových sbírek chytit, aby předmět identifikoval. Od Mr. Slocum jsem ale dostal množství kopií jeho odborných článků i populárních publikací, kde jsou obrázky jiných čínských tangramů. Stačí tedy jenom najít něco podobného, o čem bychom pak mohli s vysokou dávkou pravděpodobnosti prohlásit, že je to "ono".

Sbírkových předmětů je ale v kynžvartských zámeckých sbírkách mnoho desítek tisíc. Dodnes jsem ještě neměl všechny v ruce a mnohé ani před očima a v roce XXX to bylo s mým přehledem o těchto sbírkách pochopitelně ještě slabší. K dispozici jsem sice měl všelijaké poválečné soupisy i novější evidenční karty, ty poslední také včetně malé černobílé fotografie, to ale bohužel - jak se ukázalo - ještě stále nestačilo. Hledal jsem každou volnou chvíli, abych v mnohdy jednoduchých popisech typu "hra v papírové krabici" uviděl něco jako Napoleonův čínský tangram. Jak se postupnou vylučovací metodou okruh "podezřelých" položek stále zužoval, tak zároveň stoupala jistá naděje, že se blížím k cíli a zároveň rostla i moje obava, že hledaný poklad mezi těmi zbylými položkami už nebude.

Takový kastelán má pořád co dělat a já tehdy připravoval dokončení obnovy celého zámku. Práce tedy bylo stále dost a dost a někdy jsem se celé týdny k pátrání po tangramu nedostal. Nakonec se ovšem veškeré pátrání zúžilo na několik málo předmětů, nazvaných "hra v papírové krabici". Jestli byl Napoleonův tangram někdy na Kynžvartu, pak to musí být některý z nich. Tento jednoznačný závěr ale znamenal pro tuto chvíli i konec všem nadějím: Předmět totiž nebyl v roce 1974 při převodu zámku Památkovému ústavu vůbec nalezen a podle všeho se někdy v letech 1964 (poslední revize) až 1974 záhadným způsobem ztratil. Byl to náš vzácný "modrý mauritius"? Máme ještě šanci hledat někde jinde - třeba ve Vídni? Těžko říci.

 

zpět na ve znamení kuriozit II.