Docela pěkný kus španělské národní historie bychom dokázali poskládat z předmětů v kynžvartském kabinetu kuriozit. Jistě proto neuškodí takové malé opakování, co bychom třeba měli o našich evropských partnerech také znát.

V malé nenápadné krabičce ze světlé dýhy je kus lebky, několik kousků kostí a složený list papíru. Pisatel dopisu potvrzuje, že se jedná o ostatky španělského národního hrdiny El Cida a jeho ženy Ximene. Tento kastilský bojovník proti arabské expanzi, který žil v letech 1043-1099, se vlastně jmenoval Rodrigo Diaz de Vivar a přezdívku "El Cid Campeador" získal teprve po bitvě u Llantady - Španělé mu říkali "El Campeador" (bojovník) a arabští Maurové zase "Cid" (pán). Už v sedmnácti letech byl pasován na rytíře. Kastilský král Sancho byl krátce po svém jmenování zavražděn. Jeho bratr Alfonso se stal jeho nástupcem na kastilském trůnu. Dozvěděl se o loajalitě El Cida a vybavil ho soudní pravomocí. Provdal za něho svou neteř Ximene (Jimena de Vivar, 1051-1115) a později ho vyslal jako velvyslance do Sevilly, kde měl pro krále vybírat každoroční daň. El Cid se tam zapojil do konfliktu s Grenadou a později vedl trestnou expedici proti Toledu. Roku 1094 dobyl maurské království Valencii. Když 10. července 1099 zemřel, mnoho lidí ho oplakávalo jako národního hrdinu. Veršovaný hrdinský epos "Píseň o Cidovi" je nejstarší památkou španělské literatury.

Smrt jiného Španěla připomíná kus pohřebního rubáše Dona Carlose (1545-1568), nejstaršího syna krále Filipa II. španělského. Osud tohoto neuznaného následníka trůnu, uvězněného svým otcem, proslavila především veršovaná tragédie Friedricha von Schillera z roku 1787 a opera Giuseppe Verdiho z roku 1867. Není proto divu, že kus pohřebního rubáše v kynžvartském muzeu nesměl chybět.

Neuznaných následníků trůnu ale znala španělská historie víc. Byl mezi nimi také další Don Carlos - bratr krále Ferdinanda VII. a současník kancléře Metternicha. Hnutí karlistů se neúspěšně snažilo prosadit nástupnická práva tohoto Dona Carlose (1788-1855) v takzvaných karlistických válkách v letech 1833-1849. To se jim ale nepodařilo a namísto Dona Carlose z větve Bourbonů se španělskou královnou stala teprve tříletá královna Isabela. Politika byla prostě opět silnější a Metternichovi měl tuto epizodu připomínat dětský oděv snad čtyřletého Dona Carlose a modrý baret karlistů z roku 1837.

Vraťme se ale ještě na přelom 16. a 17. století. Ve Španělsku psal své divadelní hry tvůrce španělské národní dramatické tvorby a nejplodnější literární autor, Lope Félix de Vega Carpio (1562-1635). Když o 200 let později vévoda de Osuna věnoval rukopis divadelní hry "Comedia famosa de la reyna Maria" kancléři Metternichovi, nikdo nepochyboval o tom, že se jedná o jediný známý text této hry, zapsaný dokonce vlastnoručně samotným autorem! Dnes někteří badatelé pochybují o tom, že Lope de Vega Carpio napsal celý kynžvartský rukopis, snad jen podepsal něčí opis a vedle svého podpisu ještě připsal "orijinal". Jiní badatelé ale naopak považují kynžvartský unikát za jeden z největších literárních pokladů v zámecké knihovně. Celý rukopis byl v nedávné době digitalizován a brzy se podrobí novému zkoumání světových specialistů.

Další desítky knih v kancléřově kynžvartské knihovně vyprávějí o španělské národní historii a literatuře a podávají zprávy prvních cestovatelů z cest za poznáním španělské kulturní historie a přírody. Tyto knihy jsou převážně z 18. století, ale ještě dlouho pak byly často jediným pramenem informací o této krásné zemi. Je to kus Španělska na zámku Kynžvart.

zpět na ve znamení kuriozit II.