Kam zmizel Bílý kámen

PhDr. Miloš Říha, 2004

Kynžvartský zámek kancléře Metternicha je obklopen rozlehlým anglickým parkem. Tisíce turistů v sezóně vyláká k procházce romantická pěšina kolem Mlýnského rybníka s jeho ostrůvkem a párem labutí, někteří snad zajdou i kousek dál - k lesní kapli sv. Kříže nebo k monumentu dvou císařů na Františkově hoře. Řada míst v zámeckém parku i v jeho bezprostředním okolí má také svůj příběh nebo neobvyklé či téměř zapomenuté jméno. Jméno mají i některé kameny.


Vydáte-li se z Kynžvartu pěšky zkratkou k vlakovému nádraží, minete nejprve místo, kterému se kdysi říkalo "Irlat", spisovně "Erlich" - dnes bychom ho asi nazvali "K olšovému lesíku". Nemůžete tu přehlédnout mohutné granitové balvany. Budete-li pokračovat dál, minete další podobné balvany u cesty k "Planému rybníku" ("Haidteich"), který dostal své jméno podle neúrodného pozemku v místě zvaném "Plané skály" ("Haidfelsen"); dnes se tomu místu říká "U bludných kamenů" a "Zaječák". Tyto skály pak pokračují dál do zámeckého parku. Nad samotným zámkem je najdete na "Májové hoře" ("Maierberg") v místě, kde stojí "Lesní kaple sv.Kříže", altánek a čajovna. Některé balvany byly v minulosti natolik opracovány, že tvoří vyhlídku i z vysekanými schody, přírodní stěnu lesní kaple, nebo výhlídku s kamennou lavičkou.

Na severozápadním okraji zámeckého parku byla původní "Antonínská hora" v roce 1835 přejmenovaná na "Františkovu horu". U příležitosti návštěvy rakouského císaře Ferdinanda Dobrotivého tu byl tehdy postaven už zmíněný "Františkův monument", jinak také "Obelisk" nebo "Památník dvou císařů". Prý byl odtud docela pěkný výhled na zámek. Další granitový balvan je v nedalekých "Skalách princezny Pascaliny"; to byla vnučka kancléře Metternicha, která tragicky zemřela v roce 1890. Když pak půjdete dál směrem k Dolnímu Žandovu, dojdete k "Mýdlařskému pahorku" ("Saifmsöidabühl", spisovně "Saifensiederbühl"). Všechny tyto kameny tu stály na svých místech odedávna jako němý svědek dávné minulosti. Inspirovaly k pověstem o krásné panně Majdalénce a jejím zlém strýci, k pohádkám o zlých čertech, trpaslících, o obru Kobrovi ze Slavkovského lesa.

Od zámku vede cesta parkem na sever takzvanou "Ptačí alejí" až k místu nejznámější přírodní památky této oblasti - k takzvanému "Bílému kameni". Z tohoto obrovského skalního útvaru křemene oslnivě bílé barvy, který podle starých pramenů čněl mnoho metrů nad krajinou jižně od cesty z Kynžvartu na Úbočí a do daleka svítil, už zbyly pouze skromné pozůstatky. Byl to původně výron zdejšího rozsáhlého křemenného ložiska. Jeho čistý, růžově se třpytící křemen byl do roku 1905 vytěžen sklárnou Heller. Protože tento bezželeznatý křemen je velmi cenný pro průmysl výroby porcelánu a skla, celá skála byla odstřelena, a to nejen její nadzemní část, nýbrž dobrý kus žíly pegmatitu, zapuštěný do hloubky, až dokud voda neznemožnila další práce.

Když se začalo s odstřelováním ”Bílého kamene", přišel sem Dr. V. Brehm s cílem získat růžový křemen. Ke svému překvapení našel v odstřeleném materiálu i skvostný beryl, dále i triphylin, velmi vzácný fluocerit a další minerály. Po zhodnocení všech nálezů v roce 1930 konstatoval, že ve skrytu stínu skupiny stromů u ”Bílého kamene" odpočívá celé muzeum vzácných a zajímavých minerálů. Zůstalo však pouze pomístní jméno. Na místě bílého kamene se brzy nacházela jen hluboká díra zalitá vodou. Naše generace pak vzniklou jámu zavezla sutí stavebního odpadu a také kdysi půvabná cesta od Kynžvartu se stala neprůchodnou měsíční krajinou. Terénní vozy vojáků a traktory pak vytvořily divokou cestu napříč okolními pozemky.

Asi bychom to neměli nechat jenom tak. Nepořádek se patří uklidit, místům i kamenům je třeba vrátit jejich příběh. Nějak si v poslední době myslím, že to ty kameny od nás čekají.

 

zpět na o zámku